Příběh o tom, co se dává dál

Každé pondělí a středu ráno přijížděla do naší vesnice pekárna. Stál jsem tam s pytlíkem a vždycky jsem se u ní zastavil a popovídal si s pánem, který tam chodil taky. Byl o hodně starší než já, a přesto mě bavilo s ním mluvit. Pamatuji si, že měl pořád nějakou historku na jazyku.

Jednou v zimě byla silnice pokrytá ledem a on se pohyboval hodně opatrně. Nabídl jsem mu, že mu pečivo donesu sám. Nepřemýšlel jsem o tom dlouho, prostě mi to přišlo správné. A tak jsem každé pondělí a středu chodil k jeho domu s jeho chlebem a koláči.

U jeho plotu byly na zahradě včely. Od prvního dne mě to zajímalo. Pán mi o nich vyprávěl pomalu, bez spěchu, a já poslouchal. Dodnes si ho pamatuji, jeho klid a to, jak se u úlů vždycky ztišil.

Maminku včely taky zajímaly, a tak jsme se do toho nakonec pustili spolu.

Pak přišla Praha, studium managementu a modeling, kde jsem se naučil, jak rychle se věci dějí a jak se člověk cítí, když je ve středu pozornosti. Ale vždycky jsem se vracel k tomu, co jsem v té vesnici pochopil: že největší hodnotu dává to, když někomu něco přineseš a dáš mu svůj čas.

Honey Boy Tom je pokračování té zimní cesty s pečivem. Každá sklenice medu je dar od lidí, kteří včelám a přírodě dali čas. Je to malá věc, kterou můžeš předat dál, stejně jako tehdy ten chléb.